Z Brna na Bajkal 2002
seriál od Honzy Došly
vloženo: 25.10.
Účastníci „zájezdu“: Honza alias Došlík (autor těchto řádků) a Ivoš
Cíl cesty :dojet až na Bajkal
Používané dopravní prostředky: stopování všeho, co jede a vlak
Doba: nakonec nám to vyšlo na 40 dní
Kolik to stálo: úplně všechno dohromady asi 13 tisíc korun, kurz koruna k rublu byl 1:1
25.6.2002
Tak to konečně vypuklo. Včera jsme se stali majiteli ruských víz a dneska ráno jsme s Ivošem vyrazili. Máme v plánu jet nejprve stopem přes Polsko, Litvu a Lotyšsko na ruské hranice a tady někde se nalodit na vlak. Dnešní hlavní cíl, teda kromě toho dojet co nejdál, bylo vidět fotbal na MS Německo-Jižní Korea. Všechno jsme úspěšně zvládli a po fotbale jsme večer dojeli do Polska. V Českém Těšíně jsme přešli hranici, ochutnali místní pivko Brakcie (nic moc, docela sladké) a za benzínkou postavili stan.
26.6
Dneska se nic moc nedělo, dojeli jsme kousek před Varšavu.
27.7.
Tak dneska to bylo docela zajímavý. První stop nás hodil na předměstí Varšavy-Janki, odkud jsme se dostali do centra ikeáckým autobusem. V centru jsme se vyptali na cestu, zkusili jízdu na černo a než jsme stačili ujet jednu zastávku, tak nás chytli. Nejprve po nás chtěli 170 zlotých, po 15 minutovém ukecávání a smlouvání už jen 40 (za oba). To jsme jim taky po 10 minutách dalšího smlouvání opravdu zaplatili. Pak jsme si radši koupili lístky a konečně vyjeli za Varšavu. Tady jsme ulovili moc pěknej stop- malucha (což je pro neznalé polský fiat, teda skoro to nejmenší, co jezdí po silnicích) s dvěma výstavníma kočkama. Vzhledem k tomu, že to auto má kufr tak na karimatku, to bylo dost na těsno. Ale aspoň bylo na co koukat. Večer jsme dojeli do Suwalek, kousek od hranic s Litvou.
28.6.
Začátek dnešního stopu byl dost hrůza. Stáli jsme asi 3,5 hodiny a pak jsme zjistili, že stopujeme asi kilák před městem a ne na obchvatu, jak jsme si mysleli. Tak jsme si prošli Suwalki pěšky (asi 7km), pak už to šlo. Přes hranice s Litvou nás vzal finský mladý páreček vracející se domů z dvouměsíční cesty po Evropě. Zajímavý bylo, že sebou měli šestiměsíční dítě. Vzhledem k tomu, že jeli zrovna z Holandska, vezli sebou trochu té oblíbené nejmenované rostlinky. Nabídli nám a já jako slušně vychovaný chlapec jsem nemohl odmítnout. Ivoš zřejmě tak slušně vychovaný není :-)). Ale komu se poštěstí kouřit holandskou ….. ve finským autě cestou po Litvě.
Večer jsme přespali kousek za městečkem Ukmerge, podle mapy jsme tady našli pár rybníčků a vykoupali se. Po těch 4 dnech už to bylo dost akutní.
29.6.
Před litevsko-lotyšskýma hranicemi nás zase nikdo nechtěl vzít. Vůbec jsme zjistili, že v Pobaltí je celkem problém stopovat tak 20-30 km před hranicí. Přece jenom těch aut je tady zatím dost málo. Taky jsme si všimli, že na to, že směřují spolu s námi do EU, je tady oproti nám mnohem nižší životní úroveň (až na Estonsko a samozřejmě taky velká města). Zejména na venkově není práce a platy jsou dost nízké. Další zajímavost, která mě teď napadla je ta, že zde žije spousta bývalých Rusů, kteří nemají žádné občanství. Ruské ztratili po rozpadu SSSR a místní z nejrůznějších důvodů nedostali (např. díky tomu, že neznají místní řeč). Tak se nám např. stalo, že na zpáteční cestě jsme v Estonsku jeli s Rusem, který tam žil 15 let a u Mac Donald Drive se nebyl schopný domluvit s mladým klukem, který naopak už zase neuměl rusky.
Hranice jsme nakonec přešli pěšky. Byli z nás trochu vysmátí, že jdeme pěšky na Bajkal, tak jsme jim sdělili, že taky občas jedeme. Z hranic jsme jeli radši busem do prvního většího města- Daugavpilsu (20km za 45ct = 25 Kč). Dnešek byl úspěšnej v tom, že se nám podařilo dvakrát stopnout autobus, ten druhej nás vzal do Ludzy, městečka asi 30 km od ruských hranic. Zajímavý bylo taky stopnutí toho prvního busu. Nastoupili jsme, slušně poděkovali a sedli si. Pak jsme zjistili, že na silnici nebyly zastávky, ale lidi normálně zvedli ruku, autobus zastavil, nastoupili a zaplatili. Některé babky pak místo peněz nasypaly řidičovi pytlík borůvek a jelo se dál.
30.6.
Před hranicemi zase skoro nic nejezdilo, koho by taky napadlo jet autem do Ruska. Pak nás vzal nějakej týpek až na hranici. Vydělával si tím způsobem, že každý den jel do Ruska, tam natankoval plnou, přidal kartón cigaret a jel zpátky. Včera prý čekal na hranici 7 hodin, dneska to typoval na čtyři. Benzín stál v Rusku přibližně 11 rublů, byl skoro dvakrát levnější než v Lotyšsku. Lotyšskou část hranice jsme přešli v pohodě, ruskou je potřeba přejet v autě (asi abychom ji během přecházení nepočůrali :-)). Celník nás teda vnutil chlapíkovi s pěkným BMW, během čekání jsme ho ještě stihli ukecat, ať nás hodí do nějakého města, kde jezdí vlak. Tak nás zavezl ještě dobrých 150 km do města Velikie Luky. Cestou jsme ještě stihli vyměnit naše dolary za ruble. S naší korunou vycházel rubl 1:1, aspoň se nám to bude dobře počítat.
Nejprve jsme koupili lístky na vlak do Moskvy, pak se šli najíst do bistra (nějaký maso s bramborem za 65, pivo za 15). V 9 večer jsme vyjeli. Jeli jsme tzv. obščim, sedadlo s místenkou, sedadla po dvou za sebou jak u nás v šalině. Docela brzo jsme se seznámili s dalšími cestujícími okolo a v kuřáckém prostoru u záchodů začala docela slušná pitka. Jeden s námi furt chtěl měnit triko, po několika výměnách mi naštěstí zůstalo to moje, Ivoš měl bohužel smůlu a vždycky když pak to „krásné“ tričko Nike Athletics uviděl, tak začal nadávat jak špaček. Taky chtěli měnit hodinky, ale do toho už jsem nešel. To měnění hodinek je vůbec nějaký místní zvyk, stalo se mi to tady třikrát a jednou kdysi dávno. Pokud je vyměnit nechcete, tak nejlepší je tvrdit, že jste je dostali jako dárek a přesto, že by jste je moc rádi vyměnili, tak to opravdu nejde. Alespoň mě se to osvědčilo.
1.7.
Ráno nebylo nic moc, docela jsme to protáhli. Přijeli jsme ráno na nádraží. Naším prvním úkolem bylo koupit na zítra lístky do Irkutsku a sehnat nějaké levné ubytování. Lístky na Transsib. magistrálu se prodávají na Jaroslavském nádraží . Koupili jsme si kupon na metro (10 jízd za 35) a hned tam vyrazili. Na nádraží jsme měli docela štěstí, protože u „naší“ pokladny nebyla skoro žádná fronta. Takže za nějakých deset minut jsme už měli lístky, každý sice do jiného kupéčka, ale aspoň poznáme víc lidí. Koupili jsme si tzv. plackartnyj, což je šestimístné kupé, které je ale průchozí, takže nějaké soukromí vůbec nehrozí. Což nám samozřejmě nevadilo.
Jedna z věcí, která mě v Rusku fascinovala, bylo kupování lístků. Nejprve jste nuceni si vyhledat správnou pokladnu (většinou je to ta, kde je nejvíc lidí), protože existují spec. pokladny pro cizince, pro důchodce, pro vojáky, pro veterány z druhé sv. války (tady bylo těch lidí překvapivě nejmíň), pak jsou pokladny pro místní vlaky, dálkové, vlaky do ciziny a určitě je ještě spousta dalších. Když po pečlivém dohledání naleznete tu správnou, postavíte se do fronty a čekáte a čekáte. Pokud máte trochu smůly, tak před vámi stojí dva nebo tři Mongolové. Dalších dvacet jich pak postává poblíž a v okamžiku, kdy se jejich druhové dostanou na řadu, tak nekompromisně vyrazí. Když se tedy konečně dostanete na řadu, potřebujete pas, často i vízum, protože paní před vámi neumí latinku, a i když pracuje v dálkové nebo mezinárodní pokladně, tak neumí ani anglicky. Ze světových řečí zná obvykle pouze rusky. Pokud vládnete rusky, tak se chvíli dohadujete, jakýmže to chcete vlastně jet vlakem, v jakém typu vagónu, popř. i na jakém místě. A pak už většinou máte svůj vytoužený lístek. My jsme si tady koupili lístek do Irkutsku, asi 5500km za 1290 rublů.
Na nádraží jsme se seznámili s dvěma pěknýma Finkama. Chtěli jet do Ulanbátaru a rusky uměli tak akorát pozdravit a poděkovat. Tak jsme jim pomohli koupit lístky. Pak jsme se společně vydali hledat ubytování na jednu noc. My jsme měli z internetu tip na nějaké koleje, bohužel jsme podle popisu v daném místě nic nenašli. Tak jsme vyrazili s holkama podle jejich Lonely Planet do nějakého podivného guest housu. Ubytování za 15 dolarů na jednoho, a to jsme ještě spali čtyři na třech postelích. Bylo to naše jediné placení za nocleh během cesty. Odpoledne jsme vyrazili i s holkama na prohlídku Moskvy, taková ta klasika jako Rudé náměstí, chrám Vasila Blaženého a Kreml. Večer jsme koupili butylku vodky (Russkij razmjer za 70, byla fakt dobrá), holky jsme ale neopili, takže nic nebylo. Škoda.
2.7. –5.7.
Ráno jsme se vřele rozloučil s děvčaty, batohy hodili na nádraží do úschovny ( za 40 jeden) a vyrazili opět do města. Chtěli jsme hlavně vidět Lenina. Fronta byla teda obrovská, ale docela rychle to ubývalo. Já jsem měl bohužel sebou foťák a i když jsem ho schoval pod oblečení, tak pomocí detektoru mě vyhmátli. Takže dovnitř šel akorát Ivoš, já až někdy příště, protože vystřídat už se dneska nestihnem. Taky jsme si chtěli nechat zaregistrovat naše víza, ale nějak jsme to místo nenašli a tak na to kašlem. Uvidíme do budoucna, jestli jsme udělali dobře.
Z Moskvy jsme vyjeli ve 3 odpoledne vlakem Moskva-Blagaveščensk. Ještě byly nějaký problémy při nastupování, protože Ivošovi nesouhlasilo nějaké číslo na jízdence s číslem na vízu. Chtěli hned volat nějakého načalnika, který by tu „strašnou“ věc vyřešil. Vzhledem k tomu, že jsme měli za deset minut odjíždět, tak jsme radši v nestřežené chvíli rychle nastoupili a tím to vyřešili za něj.
Teď nás čekají čtyři dny ve vlaku. Rychle se seznamujeme s ostatními cestujícími, kecáme rusky, učíme se nová slovíčka, časování i sklońování, hrajeme kostky, jíme a pijeme (k dispozici je samovar s horkou vodou), nabízíme slivovici a hlavně ji sami pijeme, občas se snažíme i umýt, na nádražích dokupujeme zásoby jídla a pití, sledujeme mapu a samozřejmě okolní krajinu, jak nám pěkně ubíhá. Den za dnem noc za nocí se nic zvláštního neděje.Až poslední den v noci nastalo oživení. Do našeho vagónu vlítl chlápek s 20cm kudlou a začal křičet banditi, banditi, vedlejší vagón přepadli banditi, už je tam několik mrtvejch. Vznikla větší panika, vlak mezitím zastavil, dospělí začali schovávat děcka, do mě hučela jedna dívčina- ty cizinec, seď a do ničeho se nepleť. No a pak se ukázalo, že borec se večer ožral, a asi měl dost divoký sny. A když se v noci vzbudil z těch svých vidin, tak vzal nůž, svého syna, běžel do našeho vagónu a cestou ještě stopnul vlak.
6.7.
Dneska je poslední den cesty vlakem. Trošku jsme změnili plán a jedeme za úplatu 4 dolarů každý až do Ulan Ude, hlavního města Burjatské republiky. Když jsme sem večer dojeli, tak zrovna probíhal místní svátek-Den města. Všude tisíce lidí, představení místního folklóru, krásný ohňostroj, bohužel taky spousta policajtů. Asi ten nejožralejší z nich si usmyslel, že máme v batohu bombu a přijeli jsme z České republiky jim to tam vyhodit do luftu. Takže Ivoš musel vybalit na dešti skoro celej batoh. Už před tím jsme se seznámili u řeky s partičkou místních teenagerů, holky se do toho teda vložili, začali se s policajtem dohadovat a my jsme radši nenápadně vycouvali. Pak nám řekli, že nás klidně mohl na pár hodin zabásnout. Večírek se zase docela protáhl, nakonec jsme spali v nejvyšším patře nějakého činžáku, což bylo docela štěstí, protože celou noc lilo. A taky jsme ještě dneska byli na internetu (30min za 15), poslat pár mailů domů a kouknout se, co je doma nového.
7.7.
Vstali jsme až po jedné hodině, rozloučili se s mládežníkama, já hlavně s Lenou, pěkná, sympatická, asi se do mě trochu zabouchla. Tak jsme si domluvili rande za týden u Bajkalu. Uvidíme. Jdeme si prohlédnout město, zajímavá je hlavně největší hlava Lenina na světě, má aspoň 5 metrů. Jinak tu nic moc zajímavého není. Ale vždycky, když jsme šli okolo té hlavy, tak jsme se museli začít smát. Ještě jsme navštívili Etnografické muzeum v přírodě. Bylo pěkné, škoda jen, že domy byly zavřené. Byla při tom i taková mini ZOO- medvědi, rysové, vlci, sibiřský tygr a různá další místní zvířata.
Večer jedeme směrem k Bajkalu, vlakem do Bolšoj Rečky. Sem jsme dojeli až okolo 11 v noci, a tak stan stavíme už potmě hnedka za vesnicí.
8.7.
Pokračování zase příště.
Dotazy, poznámky, komentáře můžete psát na můj mail jdosla@email.cz, díky za ně: